Trať vzpomínek

Blankytně modré nebe potmavlo, 
když i na mne to dopadlo. 
Stojící bez duše, pocity schované, 
stojící nad hrobem osoby milované.

Okvětní lístky z toho dne zvadnuly, 
blyštící se rosné kapky spadnuly. 
Leží tam v zemi, leží tam nehybný, 
nevnímaje můj pohled prosebný.

Ponuré počasí, já hledíc do prázdna, 
představujíc si duši na cestě do neznáma. 
Ráda bych věřila, věřila na nebe, 
chci si ho vysnít, chci ho mít pro tebe.

Po trati vzpomínek se teď vydávám, 
když to, že jsi pryč, si přiznávám. 
Po tvářích kutálí se mi slzy velké jak hrachy, 
neboj se, zvládnu to, jen žádné strachy.

Vzpomínám na naši lásku, na osudný den, 
vzbudím se, ty vedle mně nejsi, tohle není sen. 
Vidím tě v kalužích, v každém ze svých snů, 
nezapomenu na tebe do konce svých dnů.

…....Nezapomenu. Já nikdy.......